Několik slov o zpěvu

Proč dochází k podceňování hlasové techniky.

Za klavír s úmyslem podat umělecký výkon nikdy neusedne člověk, který postrádá jakékoli základy hry na tento nástroj, do sedla závodního koně se nepohrne člověk, který na koni nikdy neseděl, a stejně je tomu s mnoha dalšími obory, kde základem je dobře zvládnout „řemeslo". Nevýhodou a dá se říci neštěstím všech lidí, kteří se rozhodli zabývat se zpěvem je, že zpívat může v podstatě každý, kdo má alespoň trochu hlas a sluch. Bohužel je tisíc více či méně dobrých způsobů jak zpívat špatně, ale jen jeden jediný je správný. Hlas se prostě ozve i když je tón nasazen chybně, což pochopitelně velmi ztěžuje možnost zjistit, zda zpíváme dobře, či ne. (Kdyby se ozval pouze dobře utvořený tón, bylo by na mnohých scénách a jevištích - zejména českých - „ticho jako v kostele".)

Další zradu představuje tzv. „vnitřní sluch". Znamená to, že zpívající člověk svůj hlas vnímá a slyší naprosto odlišně, než jeho okolí, které ho vnímá tzv. „vnějším sluchem". Dochází tedy k obrovské disproporci mezi tóny, které si myslí že vyprodukoval a tím co se venku skutečně ozve. Proto se často setkáváme s tím, že čím člověk zpívá hůře, tím si o sobě více myslí. Platí totiž zásada, že čím se lépe slyšíme my sami, tím méně nás slyší naši posluchači, protože zpíváme tzv. „do sebe" a ven již téměř žádný hlas nevyjde. Proto i zdánlivý „bourák" (velký hlas), který není podepřen dobrou technikou není na koncertě slyšet dále než do druhé či třetí řady. Sám má ovšem pocit, že by mohl svým hlasem bourat zdi. Také barva hlasu je absolutně zkreslená a směrodatný pro nás může být pouze kontrolní poslech nahrávky. Mylné může být i vnímání intonace, která se také často rozchází s naším dojmem. To jsou ty často nevysvětlitelné dohady, kdy zpěvák je přesvědčen, že zpíval čistě, ovšem vinou špatné techniky byly jím vytvořené tóny tzv. „ohoblované", čili zbavené části alikvotních tónů. Následkem toho měly jeho posluchači k dispozici opravdu pouze falešný zpěv. (Pokud si ovšem zpěvák poslechne falešně zazpívanou kontrolní nahrávku, a přesto se dále hádá že zpíval čistě, nemá cenu se s ním dále zabývat, neboť je jasné, že postrádá hudební sluch.)

Dobrá pěvecká technika je však více než záležitostí sluchovou, záležitostí zažitých pocitů. Dobrý zpěvák se dá s nadsázkou přirovnat ke slepci (protože absolutně nemůže spoléhat na svůj vnitřní sluch), kterého jeho slepecká hůl (pěvecká technika) dovede ke kýženému cíli (perfektnímu pěveckému výkonu). Protože při dobrém zpěvu většina hlasu vylétne ven, nemůže se zpěvák bohužel „kochat poslechem svého hlasu", jak je tomu v případech zpěváků špatných. Odměnou je mu však nepopsatelně krásný pocit z dobrého zpěvu kdy sluchový zážitek je nahrazen zážitkem pocitovým (člověk, který se mu nikdy nepřiblížil si ho pochopitelně nemůže umět představit), potlesk diváků, uznání, po mnoho let přetrvávající funkční hlas a mnoho dalších výhod, o kterých se ještě zmíním v následující kapitole.

Co umožňuje dobrá hlasová technika.

Na mnoho výhod, které dobrá hlasová technika přináší jsem upozornila již v úvodu. Nyní se je v následujících bodech pokusím shrnout do jakéhosi desatera.

Kvalitní tón
Rejstříková vyrovnanost
Výrazné zvětšení rozsahu
Výrazné zvětšení hlasu a jeho nosnosti
Prodloužení dechu
Daleko větší výrazové a dynamické možnosti
Dobrá intonace
Vytrvalost zpěvního hlasu (zpěvák „neodpadne" po jedné či dvou písních, ale vydrží zpívat bez hlasové únavy i několik hodin)
Trvání zpěvního hlasu (je tím míněno prodloužení počtu let, po který je zpěvák schopen kvalitního pěveckého výkonu)
Možnost překonání indispozice (to pochopitelně platí jen do určité míry)

Jak rozeznáme dobrý zpěv od špatného

U nás je pojem dobrý a špatný zpěv v současné době bohužel poněkud pokroucen. Protože se tento problém táhne již dlouhou dobu, nemá většina publika (u nás) vypěstovaný dobrý vkus a dobrou rozlišovací schopnost. Často je špatný zpěvák považován za „většího umělce", protože se u svého pěveckého projevu všelijakým způsobem „trápí", se zpívanou skladbou doslova „bojuje" a všelijak si pomáhá, což se pochopitelně odráží i na vizuální stránce jeho výkonu. Pak se stává, že i poměrně jednoduchá skladba je provázena takovým gejzírem grimas a naběhnutých žil na krku, že diváci mají pocit opravdu „odvedené" práce. Naproti tomu dobře zpívající zpěvák působí dojmem, že žádný větší výkon nepodává (jde však o mylnou představu - obličej a krk jsou volné, naproti tomu bránice a další patřičné svaly jedou na plné obrátky), a vlastně si „jen tak zpívá". Většina našeho publika není schopna ocenit ani práci s dynamikou. Větší úctě se bohužel těší zpěváci, kteří představení odforzírují (odeřvou) od začátku do konce, než ti, kteří práci s hlasem a dynamikou dokonale ovládají.

Útěchou dobrým zpěvákům může být to, že v zahraničí (zejména v západní Evropě) je situace jiná, a že většina zpěváků se špatnou technikou o svůj hlas poměrně brzy přijde, nebo s ním má alespoň po celou dobu své kariéry problémy. Vzhledem k tomu, že jsme se stali součástí Evropské unie, je velká neděje, že se vkus publika a mnoha lidí z oboru časem zlepší i u nás.

Nyní se pokusím popsat alespoň základní znaky špatného zpěvu

Dyšný tón
Nejistý tón (tzv. „na vodě")
Tlačený tón (tzv. zpívání krkem)
Hrdelní tón (knedlík)
Hypernazalita (tón v nose)
Forze (tzv. řvaní: zpěváku který je zvyklý forzírovat se v nižší dynamice hlas již zpravidla neozývá)
Malá nosnost hlasu (hlas není slyšet do větší vzdálenosti)
Ztížený začátek hlasový (zpěvák musí vyvinout větší úsilí k tomu, aby se tón vůbec ozval)
Tremolo (u nás je tento pojem často zaměňován s vibrátem)
Malý rozsah hlasu
Krátký dech (zpěvák musí nadechovat po velmi krátkých úsecích)
Špatná intonace
Rejstříková nevyváženost
Neschopnost zpívat legato
Neschopnost větších dynamických změn
Nesrozumitelnost zpívaného slova
Špatně posazený hovorový hlas (způsob mluvení je velmi důležitý pro pěveckou techniku. Jsou známi zpěváci, jejichž pěvecké potíže jsou způsobeny špatným mluvním hlasem).

Negací těchto bodů zákonitě dospějeme k základním znakům zpěvu dobrého

Je klasická metoda zpěvu určena pouze pro „pěvce" opery a vážné hudby?

Jak již vyplývá z úvodní věty stránek („ Jakýkoli pěvecký žánr si zaslouží alespoň základy hlasové techniky") i zpěváci ostatních žánrů by měli absolvovat alespoň základy klasické hlasové techniky, protože pokud není zvládnuto „řemeslo" není na čem stavět.

Pokud má již zpěvák hlas ve své moci, může se dále zaměřit na žánr, kterým se hodlá zabývat a vyhledat někoho, kdo bude schopen předat mu interpretační zkušenosti a dále ho vést.

Ostatními žánry myslím celou škálu pěveckých činností od staré hudby přes jazz, muzikál, country až například po pop-music. (Mimochodem největší hvězdy tohoto oboru jako například K. Gott, E. Pilarová, H. Vondráčková a z novějších Lucie Bílá se původně také učili zpívat klasickou metodou.)

Pokud jste pozorně četli předchozí odstavce, neobsahuje dobrá hlasová technika nic, co by mohlo být těmto žánrům na závadu (i v nich je třeba znělý hlas, jistý tón, alespoň přijatelný rozsah, dlouhý dech, možnost intonace, možnost dynamiky, srozumitelnost slova a další z uvedených kladů). Pochopitelně, že s hlasem se pak pracuje již trochu jinak, ale zpěvák s dobrými základy je schopen dále je rozvíjet jiným směrem.

Jedna z věcí, která u klasického způsobu školení může odrazovat, a které se mnozí (zejména zpěváci staré hudby) obávají je vibrato. Zde však musím upozornit na několik věcí:

Pravé a přirozené vibrato je něco zcela jiného než obludné velké vibrato a někdy i tremolo, které je u nás často za vibrato vydáváno. (U přirozeného vibrata se jedná o periodické chvění hlasu na jednom tónu, tremolo je neesteticky houpavý, kolísavý tón, při kterém dochází ke pravidelné změně výšky tónu.)

Přirozené vibrato se zpravidla dostavuje až po delší době školení jako znak pěvecké vyspělosti a dobrý pedagog ho má neustále pod kontrolou, aby nepřekročilo únosnou hranici.

Dobrý zpěvák je schopen míru svého vibrata ovlivňovat a v určitých případech zpívat i rovně. Na závěr uvádím jeden příklad z oblasti staré hudby kam až může vést přehnaný strach z vibrata.

Nejmenovaný soubor si kdesi přečetl, že v dobách renesance se zpívalo „rovně" (Já si však myslím, že navzdory dochovanému citátu, který se týká zpěvu ve vokálu „kdo vibruje, neladí", to není tak docela pravda, protože již tehdy existovaly velmi vyspělé školy zpěvu. Zde se totiž nabízí otázka co je ještě rovně a co už je mírné vibrato.), a postavil svou existenci na naprosto neškolených zpěvácích. Na svůj počin byl velice hrdý a začal trousit do světa, že jedině on to dělá dobře a že tímto způsobem se tehdy zaručeně zpívalo. Kupodivu nikoho z nich nezarazilo, že zpívají falešně, že nejsou schopni jakékoli dynamiky, výrazu, ani že jim naprosto není rozumět. Jediným jejich „úspěchem" byla poměrně zdařilá přezdívka, kterou si ve svém okolí vysloužili - „Komáři v krabičce". Přestože jsem velkou příznivkyní staré hudby, musím říci, že pokud by se tehdy provozovala způsobem, jakým nám ji podsouval již zmíněný soubor, ráda bych se této oblasti hudby vzdala.

Zmíněným příběhem jsem chtěla naznačit, že s dobrou technikou je to jako s dobrým make upem - není příliš vidět, ale dokáže dělat divy. Ideální je, když zpěvák působí, jakoby se neučil zpívat (naplatí to pochopitelně tak úplně v opeře a vážné hudbě), ale jakoby měl ten úžasný hlas, rozsah atd. - od Boha.

Občas se sice vyskytne fenomenální talent, který má hlas jak se říká "posazený od přírody" a na počátku může pracovat jenom s tímto darem, ale pokud se chce zpěvu věnovat profesionálně, je také nutno aby na něm technicky pracoval. V opačném případě se mu může stát, že velice brzy o svůj hlas přijde. Jak se říká, mladý člověk může ledacos zazpívat pouze svým materiálem, protože mladé hlasivky se rychle regenerují, ale pokud bude zpěvní aparát vystaven stálé námaze bez techniky, poměrně brzy se opotřebuje.

Květa Ciznerová